Článek ve Zdovotnických novinách ze dne 1.6.2009
MUDr. Michal Boháč, Senftenberg
Odchod do zahraničí – jediná možnost mladého lékaře? I. díl: Zatím budu zdravit Guten Tag
Česká republika se začíná potýkat s nedostatkem lékařů. Jsou unaveni, znechuceni a zklamáni poměry ve zdravotnictví. Někteří svou profesi opouštějí, jiní odcházejí do zahraničí. Přinášíme příběhy tří mladých lékařů, kteří se rozhodli uplatnit v Německu.
Zatím budu zdravit Guten Tag
Stejně, jako chodí v každé druhé pohádce Honza do světa na zkušenou, zlákal i mě život za hranicemi. Jako čerstvý absolvent medicíny na Univerzitě Karlově jsem zahájil kariéru v Německu. Důvodů, které mě přiměly, abych si vybral tuto složitější cestu, bylo několik. Předně to byla touha poznat nové prostředí a kulturu a přijímat výzvy, které dnešní svobodný svět a demokracie nabízí.
MUDr. Michal Boháč, Senftenberg
Již během studia jsem měl díky výměnným studijním programům možnost několikrát vycestovat do Německa a alespoň na chvilku okusit atmosféru práce v německé nemocnici. Již tenkrát jsem v porovnání s našimi starými a často se rozpadajícími budovami obdivoval krásně opravené stavby, vybavení operačních sálů a všelijaké vymoženosti moderní medicíny. Při návratu do Česka jsem pak s úžasem sledoval, jak se v našich fakultních nemocnicích stále ještě píše na psacích strojích přes kopírák, čekání na vyšetření trvá dlouhé měsíce a užívané přístroje mají své dny dávno sečteny.
Dokonalý obchod
Dalším velkým zlomem, který ovlivnil mé rozhodnutí, byl neúspěch při hledání práce. I když jsem mnoho let žil v Praze a chtěl jsem zde i zůstat, uvědomoval jsem si, jak těžké je pro čerstvého absolventa získat místo v hlavním městě. V Praze jsou mladí lékaři často nuceni nastoupit do nemocnice jen pod podmínkou, že budou pracovat od rána do večera jako postgraduální studenti na úvazek 0,1 – často za směšnou mzdu, která jim neumožní ani zaplatit nájem. A o volných víkendech jsou nuceni studovat či bádat v laboratoři a psát disertační práci...
Toho jsem se účastnit nechtěl, a proto jsem rozesílal žádosti o práci po celé republice. Byl jsem velmi pilný student. Během studia jsem několikrát vyjel na stáže do zahraničí, studoval v USA a dostudoval v nejkratší možné době šesti let. Byl jsem tedy nemile překvapený, že se mi ani jednou nevrátila pozitivní odpověď, nedostal jsem ani jedno pozvání na pohovor. Jako by to mělo být znamení, řekl jsem si a rozhodl se, že zkusím štěstí v zahraničí. Tehdy jsem přes kamarádku získal kontakt na jednoho německého headhuntera, personalistu, který hledá lékaře, jimž pak pomáhá získat práci.
Počáteční přirozený strach z neznámého a pocit nedůvěry se brzy rozplynuly. Vyměnili jsme si pár e-mailů a do dvou týdnů jsem měl pozvání na pohovor do Německa. Nejdřív jsem se obával, kolik mě takové doporučení bude stát, ale vše bylo zdarma. Německé nemocnice mají veliký nedostatek lékařů, a proto jsou ochotny zaplatit těmto personalistům nemalé peníze za to, že jim lékaře do nemocnic doporučí. Celý systém je vlastně taková malá továrna na štěstí. V německých nemocnicích potřebují lékaře, lékaři z Česka a Slovenska chtějí do nemocnic v Německu, personalista chce provizi. Když se všechno propojí, jsou všichni spokojeni. Lékaři mají místo, nemocnice doktory a zprostředkovatel cash. Dokonalý obchod.
Doma jsem nebyl dost dobrý
Den před pohovorem pro mě do Prahy poslali auto s řidičem, zaplatili čtyřhvězdičkový hotel a výbornou večeři, při níž mi vysvětlili co říkat a neříkat, aby moje šance na přijetí byly co největší.
Z vyprávění spolužáků jsem věděl, jak podobné pohovory probíhají v našich nemocnicích – kdy si člověk vedle arogantního a povýšeného zacházení musí nechat líbit otázky typu: „A proč si jako myslíte, že bychom měli vzít zrovna vás?“ nebo „Čím zrovna vy pro nás budete přínosem?“ Pohovor v Německu byl přátelský, skoro jsem členy komise podezíral, že mají nařízeno, aby se na mě jen usmívali. Nemocnice se mi líbila. Procházela celkovou rekonstrukcí, vše bylo nové, byla špičkově vybavená MR, CT, centrálními sály, heliportem a nedalekou vrtulníkovou základnou.
Když mi pár dní poté zavolali, že pokud stále ještě chci, mají o mé lékařské služby zájem, měl jsem smíšené pocity. Vedle velké radosti jsem si uvědomil, že jsem pro naše české nemocnice nebyl dost dobrý a pro Němce dost dobrý jsem...
Nejtěžší část mého přesunu do Německa začala, když jsem si měl vybavit dokumenty potřebné k uznání diplomu a získání pracovního povolení. Poprvé jsem měl možnost setkat se s německým byrokratismem.
Ačkoli ho všichni kritizují a snaží se s tím něco dělat, veškeré snahy se míjejí účinkem a snaha o zjednodušení vše ještě komplikuje. Musel jsem si zvyknout na nekonečné obíhání úřadů, získávání razítek, kolků a potvrzení, ověřování a překladů v Česku i Německu. Naštěstí i s tímto vyřizováním mi ochotně pomohl onen personalista. Sehnat ubytování, zařídit jazykový kurz a přestěhovat se už byla jen třešnička na dortu.
Za gastarbeitera mě nepovažují
Co mě přimělo studovat právě medicínu? Je to delší historie. Prostě jsem chtěl pomáhat. Mám to v povaze. Na vysoké škole jsem za první volbu označil oční, zálohou byla kardiologie.
Takzvané kolečko jsem dělal až v Německu. Probíhá podobně jako u nás. Každý obor má vlastní podmínky, které člověk musí splnit. Až na malé detaily jsou srovnatelné.
Při praxi v Německu jsem poznal, že oční je nuda, a kardiologii jsem se snažil změnit na chirurgickou variantu – kardiochirurgii (ta ovšem také není zajímavá – dokola se opakuje zhruba 5 až 7 operací, navíc zde vše provádějí primáři a vedoucí lékaři, a tak se absolvent k velkému operování dostane až po několika letech). Zvolil jsem chirurgii, protože tam člověk může pomoci lidem velmi rychle, a nechal vše osudu.
Našlo se pro mě místo na cévní chirurgii. I to má své zápory, ale jsem zde vcelku šťastný. Pracuji v krajské nemocnici nedaleko Drážďan a do Prahy to mám autem po dálnici něco málo přes dvě hodiny. Jak dlouho jedete do Brna? Nebo do Českých Budějovic? Zpočátku jsem se trochu obával, zda mě Němci nebudou brát jako přistěhovalce z východu, který jim bere práci.
Navíc jsem toho jako čerstvý absolvent o praktické práci na oddělení moc nevěděl. Moje obavy se však nepotvrdily. Stejně jako Československo byla i východní část Německa po dlouhá desetiletí ovlivněna útiskem a izolací. Oba národy mají podobnou novodobou historii i schopnost improvizace. Nemám proto nouzi o vyprávění, kolikrát kdo navštívil Prahu a jak je to krásné město, kolikrát se kdo opil U Fleků a že jim „v Harrachov“ někdo vykradl auto...
Radím jak na to
Všichni mě přijali velmi vlídně. Jsem v kolektivu vcelku mladých a motivovaných lidí – lékařů i zdravotnického personálu. Máme mladého primáře, který má snahu jít kupředu s moderní medicínou a zavádět nové léčebné postupy.
Zpočátku na mě byly brány veliké ohledy, v podstatě jsem se jen chodil dívat, jak ostatní pracují, a přechod od univerzitních lavic k práci v bílém plášti byl velmi pozvolný. Nejdřív jsem jen pomáhal, hodně se učil a všechno mi bylo trpělivě vysvětlováno a ukazováno. Výhodu menší nemocnice jsem poznal po několika týdnech, kdy jsem začal být vypisovaný k asistencím na operačním sále. Postupně jsem začal také sám operovat – a to je přesně to, po čem mladý začínající chirurg touží.
Hodně mých spolužáků a kamarádů se mě ptá na lékařské začátky, na to, jak se mi v Německu daří a zda bych jim neporadil, jak by také mohli odejít pracovat za hranice. Založil jsem si proto internetové stránky www.lekarvnemecku.wz.cz, kde popisuji své zkušenosti. Rád pomůžu všem, kteří by stejně jako já chtěli poznat, jaké to je pracovat mimo naši republiku. Milé jsou občasné děkovné maily, v nichž mi kolegové píšou, že si po přečtení mých stránek dodali odvahu a udělali to, po čem léta toužili, ale na co dosud neměli dostatek sebedůvěry.
Za přátelství si chleba nekoupíte
Jedna z věcí, která táhne lékaře do zahraničí, jsou peníze. Vím, kolik si u nás vydělá začínající doktor. Sedmadvacetiletý člověk plný ideálů a chuti do života, který by měl založit rodinu a být příkladem společnosti, se z platu menšího, než má nemocniční sestra, opravdu neuživí. Když si vzpomenu na roky strávené studiem, na víkendy, kdy kamarádi jezdili lyžovat do Alp a já metrem do Klementina studovat, na všechen ten stres ze zkoušek... Ano, peníze nejsou všechno. Jsou i větší hodnoty – zdraví, rodina, láska, přátelství. Ale za to člověk chleba nekoupí. Bohužel, dnešní společnost je na penězích postavená. Bez nich nemůžete jít do kina ani do restaurace, nemůžete cestovat.
Ještě to nedokážu přesně posoudit, ale od nynějších českých kolegů v německé nemocnici (a nás Čechů a Slováků tu není zrovna málo) slýchávám, jaké to bylo šetřit z rodinného rozpočtu na zimní pneumatiky nebo dětem na letní tábor. Z platu, který zde v Německu mám, zřejmě také nikdy výrazně nezbohatnu. Hrubý plat je zde několikanásobně vyšší než u nás, hodně mu však seberou daně, zdravotní pojištění a jiné poplatky.
Člověk tedy sice nezbohatne, ale může si trochu užít volný čas, nemá problém jet v zimě na hory a v létě k moři či za poznáním, koupit si, na co má chuť a co se mu líbí, bez ohledu na to, kolik to stojí. Není nic krásnějšího, než když při nákupu náhradních dílů na kolo či mikrovlnné trouby nemusíte prodavači na otázku „V jaké cenové relaci byste si to představoval?“ říkat, že v nejlacinější, ale klidně odpovíte: „Na ceně nezáleží, ukažte, jaké máte.“
Ochotní, ale cizí
Stejně jako mince má dvě strany, i práce v Německu má vedle mnoha pozitivních stránek plno negativ, s nimiž se člověk musí vyrovnat. Především je to vzdálenost, která jej odděluje od rodiny a přátel. I když jsme v rámci EU jedna veliká země a je v podstatě jedno, jestli člověk pracuje v Pardubicích, Lounech, Ústí nad Labem nebo za hranicemi (které již v podstatě neexistují), i když e-mail, telefon nebo dálnice tuto vzdálenost ještě zkracují, stále zde máte jakýsi pocit odloučení. Není to prostě ono.
Lehce si zvyknete, že jsou tu všichni milí, že vám rádi pomůžou a poradí. Nebojíte se koupit nové pneumatiky ve strachu, že by vám je sousedi v okolí záviděli nebo je přes noc někdo ukradl. Číšníkovi v restauraci nejste na obtíž a prodavač se na vás netváří kysele, když ho otázkami rušíte z nicnedělání. Lidé tu jsou ale pořád nějak jiní, cizí. Možná tento pocit časem zmizí, uvidím. Němci nejsou tak otevření a kamarádští, aby si vás pustili příliš k tělu, a proto je tu člověk trochu sám.
Částečně pomůže vědomí, že nemalé množství zahraničních lékařů je v téže situaci, takže se můžete stýkat a trávit volný čas s nimi. Jsou zde i kulturní rozdíly, nehledě na to, že si musíte zvyknout na němčinu, která je zpočátku problém, ale po určitém čase stráveném v cizím prostředí se člověk docela rychle naučí mluvit – prostě musí.
Jednou se vrátím
Také při práci si musíte zvyknout na jiné postupy, jiné názvy léků, zapomenout zažité zkratky a učit se mnoho věcí dělat jinak. A pověstná německá preciznost tu také není tak úplně důsledná, takže si musíte zvyknout na určitý mírný chaos, i když systém jako celek běží. Pro absolventa, kterému se diplom ve skříni ještě moc neohřál, je praxe v cizím jazyce těžší než pro starší kolegy. O medicíně toho moc neví, a proto musí studovat z německé literatury, které moc nerozumí. Spíš tedy slabikuje slovíčko po slovíčku se slovníkem v ruce, než aby pilně studoval typy zlomenin.
Nemám nic proti českému zdravotnictví ani proti České republice. Jsem hrdý na to, kdo jsem a odkud pocházím. Když se ovšem na internetu dočítám, jaký cirkus panuje v našich nemocnicích a lékárnách a jak se někteří hejtmani snaží absurdními způsoby obcházet zákon o poplatcích, často nevím, jestli se mám smát, či brečet. Nemůžu si pomoct, ale tuto situaci nelze popsat jinak než jako Kocourkov.
Myslím, že česká medicína je na špičkové úrovni. Při srovnání kvality péče v Česku a v Německu musím říct, že se Němci od nás mají stále co učit. Opravdu mě mrzí, že jsem kvůli všem možným okolnostem odešel pracovat do zahraničí. Stále někde ve skrytu duše naivně doufám, že se situace v českém zdravotnictví obrátí k lepšímu a já se budu moci vrátit. Do té doby ale budu léčit německé pacienty, platit německé daně a místo „Dobrý den“ říkat „Guten Tag“.
Němci mají velký zájem o sekundární lékaře
Zdroj: www.tribune.cz
Autor: Iva Bezděková
Michal Boháč odešel do Německa rovnou po studiu. „Věděl jsem, že za současných podmínek v ČR pracovat nechci.“ Nyní má za sebou zhruba rok a půl předatestační přípravy. Plánuje, že atestaci bude skládat v Německu nebo v některé německy mluvící zemi. „Naučil jsem se v němčině většinu názvosloví v oboru. V tuto chvíli by už pro mě bylo dost složité se učit všechny zkratky, léky a další odborné termíny v češtině,“ říká mladý lékař.
V seftenbergské nemocnici jste začal sloužit až sedm měsíců po vašem příchodu. Podobná praxe čeká i další lékaře, kteří by se rozhodli odejít za medicínou do Německa. Co dělá sekundární lékař do doby, než začne sloužit?
Zpočátku se mladý doktor věnuje přípravě ve svém oboru. Seznamuje se s prací na odděleních, asistuje na sálech a následně i sám po dozorem operuje, učí se lékařské dokumentaci, indikacím k operaci, pooperační péči. Jakmile dosáhne potřebných znalostí a schopností, začíná sám sloužit. V mém případě byla situace o něco obtížnější, protože jsem začal sloužit na všeobecné chirurgické ambulanci, kam docházeli převážně pacienti s úrazy. A tak jsem se musel učit kromě cévní chirurgie také obecným postupům v traumatologii.
V souvislosti s aktuálním děním kolem atestací v ČR se mladí lékaři čím dál více zajímají o práci v Německu. Ptají se, jaké jsou tam předatestační podmínky pro české lékaře?
Úplně stejné jako pro Němce. Předatestační příprava trváv závislosti na oboru přibližně šest let. Bundesarztkammer jednotlivých států vydává doporučení, jaké podmínky má lékař v rámci svého oboru v předatestační přípravě splnit. Každý stát si tyto podmínky do určité míry upravuje. Jsou ale hodně podobné a najdete je na internetu - více ZDE.
Jaké jsou tedy hlavní rozdíly mezi předatestační přípravou u nás a v Německu?
Přípravy jsou hodně podobné. Hlavní rozdíl je v mnohem větší flexibilitě německého systému. Zatímco v České republice bych mohl na cévní chirurgii pracovat až po čtyřech letech všeobecné chirurgie, tady se mohu věnovat oboru hned. S tím, že v rámci atestační přípravy musím absolvovat stáže na všeobecné chirurgii. Oproti ČR je v Německu větší volnost v tom, jakou předatestační náplň zvolím, a kdy ji absolvuji.
Takže německý mladý lékař musí absolvovat podobnou praxi jako český lékař před atestací. S tím rozdílem, že si může zvolit pořadí, v jakém jednotlivé stáže absolvuje?
Ano. Český očař musí nejprve dokončit chirurgický nebo interní základ a až po dvou letech se dostane k očnímu lékařství. Nemá šanci si ani vyzkoušet, zda ho vůbec jeho vybraný obor bude bavit. V Německu začne budoucí oftalmolog pracovat v očním lékařství hned, základní kmen si dokončí během specializační přípravy později. Záleží na uchazeči nebo na primářích, kdy a jak bude jednotlivé stáže absolvovat. Nikoliv, že by to určovala nějaká vyhláška. Dalším rozdílem je přístup k praxi. Z informací od kamarádů v ČR vím, že než český mladý lékař stihne odoperovat potřebný počet operací k atestaci, trvá mu to 7-9 let. Primáři v českých nemocnicích totiž neradi pouštějí mladé lékaře k operacím. V Německu naopak nemocnice chápe moji potřebu se vzdělávat a uvědomuje si, že s atestací budu moci pracovat samostatně a budu nemocnici vydělávat. V České republice hází starší lékaři mladým klacky pod nohy a nechtějí si vychovávat konkurenci. Co kdyby mladý lékař začal náhodou operovat lépe než on?
Takže starší lékaři s vámi bez problému sdílejí své zkušenosti…
Úplně bez problémů. My jsme větší pracoviště a zdejší primáři jsou rádi, když nemusejí stále operovat jen oni. Vítají, že jim pomůžou mladí. Němci mají tendenci své know- how předávat, v Česku si je chrání. V naší nemocnic jsou primáři většinou lékaři kolem 40-50 let věku, vzdělávají se, chtějí znát nové věci a jdou v medicíně dopředu. V Čechách je primářem lékař, kterému je přes šedesát let, nemá takovou chuť se dále vzdělávat a rozvíjet.
Když do vás nemocnice dá své peníze a znalosti, nebojí se, že jim utečte? Nezavazují si vás kvalifikačními dohodami?
Ničím si mě nezavazují. Jsou si sice vědomi toho, že můžu kdykoliv odejít – jsem mladý člověk bez závazků – a proto se ke mne chovají tak, abych byl spokojeny a potřebu někam jinam odcházen neměl. Ale kdyby mi neumožnili další vzdělávání, šel bych jinam. Oni doktory potřebují, proto jsou na ně tak strašně milí. Chtějí, aby zůstal, proto mi se vším poradí, pomůžou. V Čechách takhle vstřícní nejsou, naopak po mladých lékařích šlapou.
Ředitelé českých okresních nemocnic řeknou, že si potřebují pojistit peníze, které nainvestovali do lékařů během jejich předatestační přípravy. Toto v Německu neřeší?
V naší nemocnici vycházejí z toho, že když se mi tu bude líbit, tak tu zůstanu. A pokud budu dobrý, udělají vše proto, abych tu zůstal. Nebudou se ke mně chovat tak, že si mě zavážou smlouvou na deset let. Právě z těchto důvodů jsem nechtěl v Čechách ani začínat a šel jsem rovnou do Německa.
Jaké další informace by mohly zajímat lékaře před atestací, kteří se rozhodují, zda jít pracovat do Německa?
Je důležité, v jaké fázi přípravy před atestací jsou. Pokud lékaři zbývá do atestace půl roku, radím jim, ať v ČR zatím zůstanou a zkoušky dokončí doma. Pokud přípravu teprve začínají, mají do atestace třeba pět let a umí dobře německy, mají tady dveře dokořán. Dobrá němčina je ale základní předpoklad. Největší poptávka v místních nemocnicích je právě po lékařích na pozici Assistentartz – sekundární lékař. V nemocnicích vědí, že si takovéto lékaře můžou dobře vychovat. Navíc mladý člověk má velikou výhodu v tom, že se daleko snáze a rychleji naučí německy. V komunikativnosti a bezprostřednosti v navazování kontaktů mají mladí lékaři oproti starším kolegům výhodu. Takovýto lékař má možnost si pak najít v okolí kamarády, sportovat, zapadnout do společnosti. To mu všechno práci v Německu zpříjemní.
Vy plánujete, že si atestaci budete dělat v Německu?
Budu zřejmě dělat atestaci v některé z německy mluvících zemí. V rámci získávání zkušeností bych rád vyzkoušel více pracovišť, minimálně v rámci stáží. Na definitivní rozhodnutí mám ještě dost času.
Pokud se český lékař před atestací rozhodne několik let pracovat v Německu, ale atestovat v České republice, uznají mu po návratu domů jeho praxi v zahraničí?
S tímto osobní zkušenosti nemám, ale ano, takhle by to mělo fungovat. Když uznali v Německu moje studia a eventuelně i praxi, uznají i v ČR praxi z Německa. Obě země jsou v Evropské unii, tak by neměl být problém. O co víc, praxe ze zahraničí se i u nás v České republice velice cení.
Na svých stránkách píšete, že při vstupním rozhovoru do nemocnice vám nabídli plat v přepočtu 100 tisíc korun. Opravdu máte tak vysoký příjem?
Lidé všeobecné ohledně platu rádi nehovoři. Ve skutečnosti jsou ale všechna data na internetu veřejně dohledatelná, takže není, co tajit. Německá vláda se snaží podporovat platy lékařů v bývalém východním Německu tak, aby byly srovnatelné s platy lékařů bývalé NSR. Vláda na základě tzv. Marburgerbund – se snaží, aby byly stejné platové podmínky lékařům na západě i na východě Německa. Průměrný nástupní plat doktora po škole bez zkušeností je v Německu 3600 euro hrubého bez služeb. Za služby si lékař může přivydělat 1500-1800 eur hrubého. Takže se dostaneme na zhruba 5000 euro, což je v přepočtu 120-130 tisíc korun měsíčně. Je pravda, že se v Německu platí vysoké daně, ale existuje plno možností, jak z těchto zdaněných peněz dostat nemalou část zpátky.
Jednou z překážek, které možná odradí české lékaře od práce v Německu, je problém rodinných vazeb v ČR. Vy jste říkal, že to není takový problém - do východního Německa trvá cesta z Prahy přes dvě hodiny. Takže jezdíte tam a zpět několikrát týdně, nebo máte přechodné bydliště v Německu?
Dojíždím z Německa domů, ale tady v Německu mám pronajatý byt. Bydlím v Praze a cesta mi trvá 2 hodiny a 20 minut. Zaleží na provozu. Kdyby se dostavěla dálnice okolo Lovosic, byla by cesta ještě o poznání rychlejší. Co se týče Němců, jsou zvyklí na každodenní dojíždění, zvládají cestovat 100 kilometrové vzdálenosti každý den tam a zpět. V naší nemocnici máme několik kolegů, kteří jezdí denně 50 – 80 km. Já bych se osobně raději přestěhoval.
Kolik platíte za nájem bytu v Německu?
Ceny nájmů ve východním Německu jsou vcelku srovnatelné s nájmy v České republice. Já platím za jednopokojový pěkný byt (43m2) v exkluzivnější části něsta 260 eur i s poplatky, internetem i s panem domácím, který mi v sobotu ráno vozí čerstvé housky… Za 500 eur se dá pořídit i pronájem většího bytu nebo menšího domečku se zahradou a s garáží. Záleží na štěstí. Nájmy ve větších městech jsou samozřejmě vyšší.
Iva Bezděková, www.tribune.cz